Nápad vyšlápnout si pěšky na Praděd se zrodil při konzumaci zlatavého moku ve vojnické hospodě. Jak jinak. Byl to dárek, který jsem si věnoval k nastávajícím padesátinám. Nemusím se houpat ve vzduchu na padáku nebo se vrhat střemhlav z mostu přivázaný za nohu k nějaké gumě. Mám raději pevnou půdu pod nohama.
Byl jsem tímto nápadem natolik uchvácen, že jsem ho dával k dobru při každé příležitosti tak dlouho, až se toho chytil Mazel, a že  půjde se mnou. Tak to už se nedalo couvnout. Před Mazlem musím hluboce smeknout. Přijít domů z fyzicky náročné práce (zedničina) a za dvě hodinky si vyšlápnout na podobnou tůru bez předchozího tréninku, v 56 letech, to chce odvahu.Takže  už jsme jenom čekali na příhodné počasí, které přišlo první zářijový týden. 6.září v pátek ve 21:00 jsme po slavnostním startu od vojnické hospody (jak jinak), provázeni různými poznámkami o bláznech od místních konzumentů, vyrazili směrem na Jeseníky.
Teplá jasná noc, nad hlavou Velký vůz a první fáze cesty na trase Vojnice – Náklo – Lhota – Střeň – Žerotín – Újezd – Haukovice – Dlouhá Loučka, kam jsme dorazili asi ve dvě hodiny ráno. Zde jsme trošku ztratili orientaci, protože Dlouhá Loučka je opravdu dlouhá. Ač vybaveni mapou a itinerářem jsme minuli odbočku na Valšův dvůr a Rešov. Na radu místního zarputilého TV diváka, na kterého jsme si dovolili v tuto brzkou ranní hodinu zazvonit, čímž se postupně spustil štěkot všech psů v obci, jsme vyrazili směrem na Křivou. Tím jsme si ovšem prodloužili celkovou délku asi o 3km.
Takže druhá fáze cesty, výstup na Nízký Jeseník, na trase Křivá – Ruda –Tvrdkov – Horní Město – Skály – Stříbrné Hory – Nová Pole – Janovice – Stará Ves. Svítání nás zastihlo mezi Tvrdkovem a Horním Městem. Východ slunce ve Stříbrných Horách a výhled na Hrubý Jeseník zalitý vycházejícím sluncem byl naprosto fascinují, úchvatný, nepopsatelný.V této fázi cesty přišli první krátké přestávky a masáže postupně tuhnoucího svalstva pomocí Francova nápoje.
Třetí fáze cesty po 53km v nohách, výstup na Hrubý Jeseník, opravdová lahůdka, začala šestikilometrovým stoupáním a 500m navýšením na Alfrédku. Když jsme se dosoukali nahoru, zjistili jsme, že už není letní sezóna a místní nálevna je již zazimovaná. Tím padl náš plán doplnit energii pomocí pěnivého multivitaminového nápoje. Dopili jsme poslední vodu, která ještě zbývala, slupli tabletu hroznového cukru a vydali jsme se po hřebenech Jeseníku na Ovčárnu. Po 3km jsme dorazili k Jelení studánce, kde jsme se občerstvili a doplnili zásobu vody. Pak se na obzoru objevil Praděd, následovala Vysoká hole, Petrovy kameny a sešup na Ovčárnu. Na tomto úseku cesty jsme se rozdělili. Mazel už to tlačil opravdu silou vůle a rozhodl se, že skončí na Ovčárně, kde zajistí základní tábor. Aby naše mise byla naplněna, rozhodl jsem se pro sólový vrcholový útok (pokud se tak dá nazvat pajdání). Na vrchol Praděda jsem se doplazil z Ovčárny po 45 minutách dne 7.září ve 13:40. Ohromná euforie, zpátky na Ovčárnu, kde už čekal Mazel.
Čtvrtá fáze, už ne cesta, ale odumírání organismu.Po usednutí na zahrádce před hospodou jsme totálně vytuhli a stali se z nás dřevěné figurky, něco jako šachy. Dál jsme se pohybovali bez ohýbání nohou v kolenách, takovým chodidlově – klouzavým pohybem. Cesta k výčepu a zpět nám dala zabrat víc než tůra, kterou jsme měli za sebou. Následovala cesta autobusem na Hvězdu, kde nás očekávala Jitka manželka se svým žlutým andělem.Teplé jídlo v místní restauraci, odvoz dvou mrtvol do Vojnic. Usnul jsem hned po příjezdu – ve vaně.
Doufám, že nás příští rok půjde víc. Můžeme si předem nachystat hromadný hrob.